„The band that preys together stays together”

Pokud se člověk chce nechat unést hudbou KILLING JOKE, a stojí to za to, tak se musí naučit naslouchat filozofiím a otevřít se světu dle Jaze Colemana.

Coleman je, bez větších diskuzí, jednou z těžce nepřehlédnutelných persón na různých to hudebních kolbištích a je velmi dobře, že jeho třicetčtyři let staré „enfant terrible“ ani letos neslevuje nic ze své vynikající formy, kterou téměř před deseti lety představilo reinkarnační eponymní album kapely.

Hned zpočátku je nutno prohlásit, že „Dvatisícedvanáct“ nepřináší nic, co bychom u Angličanů již neslyšeli. Klasická skladatelská formule, čarující se zaklínadly post-punku, industrialu a hutného gothic rocku, oživená přesvědčivě dunivou melodikou, však pořád dokáže zaujmout bez toho, aby střídmý fanda skupiny nepřemýšlel nad tím, že je mu předkládána od obstarožní krávy přežvýkaná tráva. Jedním z velkých kreditů alba je, že perfektně svírá všech deset válů pohromadě, v tomto si opravdu nic nezadá s fantastickou, o šest let starší pekelnou jízdou „Hosannas From The Basements of Hell“. Dále nám tu neschází ani jednoduché, typicky zasyntetizátorované hitůvky, rozhoupávané osobitým riffingem Geordieho kytary a vygradované nátlakovými variacemi nezaměnitelného Jazova vokálu. Čtveřice „Fema Camp“, „Rapture“, „Colony Collapse“ a odvázaná filipika „Corporate Elect“ budiž důkazem, že Colemanova zaklínadla pořád umějí nejen očarovat, ale i donutit popřemýšlet.

„It’s an ADD generation
Everyone accepts the re-introduction of slavery
By a corporate elect”
(„Corporate Elect“)

Ať už jsou podobné obraty (stejně jako Jazovy názory) jednotlivci po chuti nebo ne, tak, alespoň pro mě, jsou vždy zajímavé pro porovnání s vlastními postoji, jelikož nejde o nějaké tuctové trendo-slinty. Ve výčtu pozitiv se nedá nezmínit i potřebná zvolnění v podobě jemně zasněné singlovky „In Cythera“ nebo poslední mrazivě dojemné zaříkávadlo „On All Hallow´s Eve“. Obě připomínající mystickou kulisu dýchající ozon pozdně podzimní Prahy, města, jenž si kapela oblíbila a i napotřetí zavítala k částečnému nahrávání do zdejšího studia Faust.

Light indutrialistu by jistě měla potěšit taneční hopsanárna „Trance“, k níž si stačí jenom domyslet laserovou show bez METALLICY, ale i takovéhle skladby KILLING JOKE umí. Černým koněm opusu se pro mě stala osmička „Glitch“ s velmi plnotučnou rytmikou, jež zvláště v závěru přidává na otáčkách srdeční pumpy, přičemž démonický křaplák Colemanův podtrhuje vůdcovské kázání apokalyptického textu. Chaos a konec světa měří všem stejným metrem.

Pak je tu „Pole Shift“, hudebně výpravný devítiminutový úvodní vál, jež by možná zasloužil kosmetické prostřihy, aby jeho role nabyla na větší intenzitě. Zde se jenom těžko bráním dojmu, že bylo opomenuto pravidlo o pověstném méně znamenajícím více. Každopádně se jedná pouze o malou a ne zas tak ošklivou pihu na kráse, předkládanou v padesáti minutové stopáži, která sama přímo vybízí k dalším poslechům.

Jak bylo řečeno již v úvodu, tak i závěrem musím suše a rád zopakovat, že „MMXII“ je další povedené album těchto šamanů.